Nanoplasty patří v současnosti k nejrozšířenějším neviditelným znečišťujícím látkám na světě. Nacházejí se podle studie publikované v časopisu Journal of Hazardous Materials ve vzduchu, usazeném prachu v domácnostech a kancelářích i v potravinách a podle vědců je prakticky nemožné se jim zcela vyhnout. Vznikají rozpadem větších plastových předmětů a jejich postupným opotřebením ve venkovním prostředí i v interiérech.
Na rozdíl od větších mikroplastů jsou však nanoplasty natolik malé, že mohou dlouho zůstávat ve vzduchu. Právě proto se snadno dostávají do dýchacích cest a následně až hluboko do plic.
Nový výzkum Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského, realizovaný ve spolupráci s vědci z Polska a Slovinska, nyní odhalil, jak mohou ultrajemné polystyrenové nanoplasty ovlivňovat plicní surfaktant (jemnou ochrannou vrstvu vystýlající plicní sklípky), která je zásadní pro správné fungování plic.
Nanoplasty nezůstávají jen na povrchu
Výzkumníci spojili počítačové simulace s laboratorními experimenty a zkoumali, jak se nanoplasty chovají v kontaktu s plicním surfaktantem. Zaměřili se na dvě klíčové struktury, povrchovou monovrstvu na rozhraní vzduchu a kapaliny v plicních sklípcích a hlubší dvojvrstvy, které fungují jako zásobárna surfaktantu.
Pomocí molekulárních simulací, fluorescenční spektroskopie nebo Brewsterovy úhlové mikroskopie sledovali dění na molekulární úrovni i v reálných modelových systémech.
Výsledky ukázaly, že nanoplasty nezůstávají pouze na povrchu plic. Nová studie ukazuje, že nanoplasty se na plicním surfaktantu nejen zachytí, ale mohou se do něj také zabudovat a spolu s jeho přirozenou recyklací postupovat dál do hlubších struktur plic.
Právě tento mechanismus vědci považují za mimořádně důležitý, protože naznačuje, že dopady nanoplastů nemusí být omezeny pouze na povrch plic.
Ochranná vrstva plic ztrácí pružnost
Výzkum zároveň ukázal, že ultrajemné plastové částice mění vlastnosti ochranné vrstvy plic. Nanoplasty zvyšují uspořádanost lipidů a snižují tekutost surfaktantu, což může negativně ovlivnit jeho schopnost chránit plicní sklípky.
Vědci navíc zjistili, že se částice mohou nejprve hromadit v povrchové vrstvě a následně pronikat i do hlubších struktur podílejících se na recyklaci surfaktantu. Tím se otevírá cesta k tomu, aby se nanoplasty dostávaly hlouběji do plicní tkáně.
Podle autorů studie jde o závažné zjištění především proto, že jsou nanoplasty běžnou součástí vzduchu, který lidé každý den dýchají. Pokud ovlivňují fungování plicního surfaktantu, je podle vědců na místě brát jejich možné dopady na lidské zdraví velmi vážně.
Jaké jsou dopady dlouhodobého vdechování?
Autoři studie nyní upozorňují, že bude nutné podrobněji zkoumat, jaké následky může mít dlouhodobé vdechování ultrajemných plastových částic pro lidské zdraví. Nanoplasty totiž podle odborníků představují nový typ environmentální hrozby, která je téměř neviditelná. Přesto může zasahovat jednu z nejcitlivějších ochranných bariér lidského organismu.
Zdroj: Journal of Hazardous Materials, AV ČR




