Astronomové se domnívají, že narazili na první jasně identifikovaný takzvaný microblazar. Jeho existence je předpovídána už desítky let, ale až nyní se podařilo podle časopisu Astronomy & Astrophysics najít objekt, který podle vědců odpovídá očekávaným vlastnostem.
A nejde jen o kuriozitu. Druhý výtrysk tohoto systému směřuje opačným směrem a podle pozorování naráží do obrovského oblaku mezihvězdného plynu. Právě tam mohou vznikat částice s extrémně vysokými energiemi.
Objekt dostal nepříliš poetické označení "IRAS 18293−0941". Nachází se v Mléčné dráze a tvoří ho masivní horká hvězda a černá díra. Oba objekty kolem sebe obíhají přibližně jednou za 11,4 dne.
Černá díra přitom svou gravitací strhává část materiálu z okolní hvězdy. Ten se před pádem do černé díry zahřívá v akrečním disku a část hmoty je nakonec vyvrhována do prostoru ve dvou protilehlých proudech, takzvaných relativistických výtryscích.
Nebezpečí Zemi nehrozí
Ty se pohybují rychlostí přibližně tři čtvrtiny rychlosti světla. Jeden z nich přitom podle pozorování směřuje téměř přímo k Zemi. Neznamená to ale, že by Zemi hrozilo nějaké nebezpečí. Objekt je od nás asi 12 tisíc světelných let daleko a jeho výtrysk nás nezasáhne způsobem, který by mohl ohrozit život na Zemi. Pro astronomy je ovšem jeho orientace mimořádně zajímavá.
Podobné objekty už známe. Jde o blazary. Ty se nacházejí v centrech vzdálených galaxií a jejich obrovské černé díry mohou rovněž vysílat relativistické výtrysky namířené přímo k Zemi. Microblazar je jejich mnohem menší příbuzný. Místo supermasivní černé díry v centru celé galaxie jde o černou díru hvězdné hmotnosti v binárním systému.
Rádiové pozorování vše odhalilo
Samotný objekt ovšem není úplně nový. IRAS 18293−0941 byl katalogizován už před desítkami let. Jenže se nachází za hustou vrstvou mezihvězdného prachu, takže je v běžném viditelném světle prakticky ukrytý. Astronomové proto dlouho netušili, co se v této části Mléčné dráhy skutečně nachází.
Teprve kombinace pozorování v různých částech elektromagnetického spektra začala skládat celý příběh. Výzkumníci si všimli například jemných změn jasnosti hvězdy. Ještě důležitější byla ale velmi detailní rádiová pozorování. Ta ukázala jednostranný, úzce směrovaný výtrysk, což odpovídá situaci, kdy se proud částic pohybuje vysokou rychlostí téměř směrem k pozorovateli.
A pak přišel další důležitý kus skládačky. Na opačné straně systému se nachází rozsáhlá rádiová struktura a výrazné místo, kde se výtrysk podle vědců střetává s molekulárním oblakem. Astronomové nevidí tedy jen samotný objekt, ale také stopu toho, co jeho výtrysk dělá s okolím.
Vesmírný urychlovač částic
Právě tato část objevu může být nakonec ještě zajímavější než samotný microblazar. Výtrysk narážející do oblaku plynu může urychlovat částice na extrémní energii. Vědci se domnívají, že systém může souviset s nedalekým zdrojem velmi energetického záření označovaným jako "LHAASO J1831−1007u*". Modely naznačují, že by zde částice mohly dosahovat energií v řádu petaelektronvoltů.
Pro představu jde o energie, které jsou mnohonásobně vyšší než ty, kterých dosahují částice urychlované v největších pozemských urychlovačích. Vesmír tak může vytvářet přírodní urychlovače částic, vedle kterých jsou naše zařízení nepatrná. Právě proto je nový objev pro astronomy tak důležitý.
Microblazary byly desítky let především teoretickou představou. Nyní mají vědci konkrétní objekt, na kterém mohou studovat, jak takové systémy fungují, jak vznikají relativistické výtrysky a jak předávají energii svému okolí.
Výzkumníci proto plánují další pozorování. Chtějí sledovat, jak se výtrysk v čase mění, podrobněji prozkoumat molekulární oblak a zjistit, zda skutečně souvisí s extrémně energetickým zdrojem pozorovaným v jeho okolí. Zároveň hledají další podobné systémy v Mléčné dráze. Po více než třiceti letech hledání tak možná astronomové konečně našli něco, o čem dlouho pouze předpokládali, že v naší galaxii existuje.




