World of Secrets

Ležel hluboko pod zemí vedle kostí pravěkého zvířete. Hliníkový klín dodnes mate vědce

AUTOR: Marek Kuřina

Wild-life & Planet

Pod Itálií se děje něco zvláštního. Zemská kůra se pomalu rozjíždí jako zip

AUTOR: Marie Slováková

Wild-life & Planet

Obrovský výtrysk hmoty míří na Zemi z neznámého tělesa ukrytého v hlubinách vesmíru

AUTOR: Marie Slováková

Válka a konflikty
Zbraně studené války

Torpédo, které Američané nikdy neměli. Sovětský Škval letěl pod vodou rychlostí 370 km/h

Sověti vyvinuli ve druhé polovině minulého století torpédo, které dokázalo pod vodou letět rychlostí kolem 200 uzlů, tedy přibližně 370 kilometrů za hodinu. Tajemství nespočívalo v mimořádně výkonném motoru, ale v technologii, jež umožnila Škvalu výrazně omezit odpor vody.
5 minut
 
FOTO: Boevaya mashina, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

autor

Marie Slováková

19. září 2026

Reklama
Reklama

Spojené státy přitom takovou zbraň ve své výzbroji neměly a po rozpadu Sovětského svazu se ji pokoušely jakýmkoliv způsobem získat. Škval se později objevil také v jedné z konspiračních teorií kolem potopení ponorky Kursk.

Na první pohled připomínal klasické torpédo. Ve skutečnosti ale VA-111 Škval představoval jednu z nejneobvyklejších podvodních zbraní studené války. Sověti jej začali vyvíjet už v 60. letech a jeho největší předností měla být rychlost, která několikanásobně převyšovala možnosti tehdejších běžných torpéd.

Problém byl přitom zdánlivě jednoduchý. Voda klade pohybujícímu se objektu obrovský odpor a s rostoucí rychlostí tento odpor dramaticky narůstá. Pokud tedy chtěli konstruktéři dostat torpédo na rychlost kolem 200 uzlů, nestačilo jen přidat silnější motor. Museli změnit samotný způsob, jakým se zbraň pod vodou pohybuje.

Řešením se stala superkavitace. Speciálně tvarovaný předek Škvalu vytvářel kolem těla torpéda plynovou dutinu, která obklopila většinu jeho povrchu. Torpédo se tak nepohybovalo celou svou plochou přímo ve vodě a odpor se výrazně snížil. Právě tento princip umožnil dosáhnout rychlosti, která byla u podvodní zbraně unikátní.

Škval měl ale za svou rychlost zaplatit jinou cenou. Původní konstrukce nebyla klasickým chytrým torpédem, které dlouhou dobu vyhledává cíl pomocí sonaru a následně ho sleduje. Jeho hlavní výhodou byla především extrémní rychlost a krátká doba letu. Sověti tak v podstatě vyměnili část přesnosti a flexibility za něco jiného. Za několik málo sekund, které mohly protivníkovi chybět k úhybnému manévru.

Američané takové torpédo neměli

Právě tato kombinace udělala ze Škvalu technologii, o kterou se po rozpadu Sovětského svazu začaly zajímat západní zpravodajské služby. Američané tehdy neměli ve své výzbroji přímý protějšek této superkavitační zbraně a chtěli zjistit, jak přesně sovětská technologie funguje.

Jedním z nejzajímavějších příběhů je případ bývalého amerického námořního důstojníka a zpravodajce Edmonda Popea. Ten se v Rusku pokoušel získat technické informace o Škvalu. Současně probíhala snaha západních prostředníků získat několik samotných torpéd z výrobního závodu v Kyrgyzstánu. Podle dobových informací citovaných americkým deníkem Washington Post se jednalo o několik Škvalů, technické výkresy a další materiály. Do celé operace byly podle amerických zdrojů zapojeny také Spojené státy.

Obchod však nevyšel. Ruské bezpečnostní služby ho zastavily a Pope byl v Rusku zatčen. V roce 2000 byl odsouzen za špionáž a později omilostněn Vladimirem Putinem. Případ ukazuje, že zájem Západu o Škval nebyl jen mediální legendou. Snaha získat tuto technologii skutečně existovala.

Superkavitace totiž představovala zajímavý princip, který mohl mít potenciál i pro další podvodní prostředky. Spojené státy později rovněž experimentovaly s technologiemi využívajícími podobný princip. Neznamená to však, že by Američané Škval jednoduše okopírovali. Jejich hlavní těžké torpédo Mark 48 šlo jinou cestou.

Mark 48 byl pomalejší, ale měl sofistikované sonarové navádění a dokázal cíl vyhledávat a sledovat. Škval naopak sázel především na rychlost. Zatímco americká konstrukce se snažila dát torpédu „oči a uši“, sovětská zbraň chtěla protivníkovi především vzít čas.

Právě proto není úplně správné říkat, že Škval byl jednoduše lepší než Mark 48. Každý řešil jiný problém. Škval představoval extrémně rychlý útok na známý cíl, zatímco Mark 48 byl koncipován jako naváděná zbraň schopná cíl během útoku hledat a sledovat.

Škval a záhada potopení Kursku

A právě tady se příběh dostává k jedné z nejznámějších konspiračních teorií kolem ruské ponorky Kursk. Když se 12. srpna 2000 během cvičení v Barentsově moři potopila jaderná ponorka K-141 Kursk se 118 muži na palubě, začaly se téměř okamžitě objevovat otázky, co katastrofu způsobilo.

Jedna z pozdějších teorií tvrdila, že Kursk měl během cvičení testovat modernizovanou verzi Škvalu. Podle této verze měly oblast sledovat americké ponorky a během incidentu mohlo dojít ke srážce nebo útoku. Tato teorie se objevila také v některých dokumentárních pořadech, například ve francouzském dokumentu "Kursk: Ponorka v kalných vodách", a médiích věnujících se katastrofě.

Tato fascinující verze příběhu ale nebyla nikdy zcela prokázána. Neexistuje spolehlivý důkaz, že Kursk nesl torpéda typu Škval nebo že právě tato zbraň způsobila jeho zkázu.

Ruské oficiální vyšetřování nakonec dospělo k závěru, že první explozi způsobilo torpédo uvnitř ponorky a následná exploze dalších zbraní katastrofu dokončila. Západní analýzy rovněž považovaly za pravděpodobnější vysvětlení explozi torpéda uvnitř Kursku než srážku s americkou ponorkou.

Zdroj: Washington Post, Kursk: Ponorka v kalných vodách 

Nenechte si ujít
Reklama
Další články