Výzkum Archeologického ústavu Akademie věd ČR se zaměřil na rozsáhlý kolektivní megalitický hrob, který archeologové postupně odkrývají během terénních prací již od roku 2020. Toto místo poskytlo vědcům ke zkoumání velké množství kosterních pozůstatků, které umožnily detailní analýzu životních podmínek a stravovacích zvyklostí tehdejších obyvatel.
Izotopy jako okno do pravěké stravy
Suché až vyprahlé podnebí Ománu neumožňuje dobré uchování organických zbytků, a proto archeologové k rekonstrukci stravy využili izotopovou analýzu bioapatitu z kostí a zubů. Bioapatit je hlavní minerální složkou kostí a zubů, která se v takových podmínkách zachovává mnohem lépe než organické látky.
Analýza stabilních izotopů uhlíku, kyslíku, stroncia a nově i dusíku umožnila odborníkům určit, jaký podíl potravy pocházel z mořských nebo suchozemských zdrojů, a sledovat pohyb jedinců mezi různými oblastmi až do vzdálenosti 50 km od hrobky.
Na základě průběžných výsledků uvažují archeologové o tom, že zkoumaná populace mohla mít již v tehdejší době jako jeden z hlavních zdrojů potravy a výživy také žraločí maso.
Neolit (mladší doba kamenná) představuje pravěké období typické přechodem od lovu a sběru k výrobnímu hospodářství, tedy k zemědělství a chovu dobytka. To přineslo usedlejší způsob života, výrobu keramiky, tkaní látek a využívání broušených kamenných nástrojů.
Zuby jako důkaz
Zvláštní obrus zubů, který odborníci zaznamenali u pohřbených jedinců, svědčí nejen o konzumaci tvrdších a masitých složek stravy, ale také o používání zubů jako "nástrojů" při zpracování potravy či materiálů.
Takové nálezy jsou významné, protože potvrzují aktivní interakci člověka s mořským prostředím, které leží mimo klasické představy o adaptacích neolitických komunit žijících v suchých oblastech.
Sociální mobilita
Dosavadní výsledky publikované v prestižním časopise Antiquity ukazují, že neolitické komunity v jižní Arábii praktikovali vysoce flexibilní a adaptivní způsob obživy. Kombinovali totiž lov, sběr, pastevectví a systematické využívání mořských zdrojů. Takový životní styl dokládá schopnost lidí v pravěku přizpůsobit se náročným environmentálním a klimatickým podmínkám a využívat pestrou škálu potravních možností dostupných v jejich okolí.
Současně analýzy potvrzují, že lokalita Wadi Nafūn plnila více než jen praktickou funkci. Byla to centrální rituální a společenská oblast, která sjednocovala různé skupiny v celém regionu po řadu staletí.
Zdroj: Antiquity, Archeologický ústav




