Německé ponorky, tzv. U-booty, se dokázaly celé hodiny skrývat pod hladinou, čekat na vhodný okamžik a potom jediným torpédem poslat ke dnu obchodní loď vezoucí potraviny, palivo, munici nebo vojáky. Jejich úkolem přitom nebylo jen potápět lodě. Měly především přerušit zásobovací tepnu, na které závisela podle BBC zejména Velká Británie. A právě proto mohla bitva o Atlantik zásadně ovlivnit celý výsledek druhé světové války.
Británie byla ostrov. A ostrov potřebuje lodě. Bez pravidelných dodávek z Ameriky a dalších částí světa by jí postupně docházelo vše potřebné k dalšímu vedení války. Německé velení proto věřilo, že pokud se podaří potopit dostatečné množství obchodních lodí, Británii se podaří ekonomicky a vojensky vyčerpat.
Německo přitom zpočátku nemělo dostatek ponorek na to, aby vytvořilo skutečně neproniknutelnou blokádu. Přesto U-booty dokázaly způsobit Spojencům obrovské ztráty. Například v roce 1942 potopily spojenecké lodě o celkové tonáži přibližně 8,2 milionu tun.
Válka pod hladinou
Jednou z nejúčinnějších německých taktik byly takzvané vlčí smečky. Ponorky se nerozptýlily po oceánu náhodně. Německé velení se snažilo najít trasy spojeneckých konvojů a několik U-bootů potom společně zaútočilo.
Jedna ponorka mohla konvoj objevit a sledovat. Ostatní se k ní postupně připojily. Jakmile byly připravené, zaútočily často v noci z různých směrů. Pro posádku obchodní lodi to musela být děsivá situace. Na hladině byla tma, kolem desítky dalších lodí, moře a možná několik německých ponorek, které nikdo neviděl. A pak přišel výbuch.
Německé ponorky měly několik zásadních výhod. Byly malé, obtížně zjistitelné a mohly si vybrat okamžik útoku. Nemusely se postavit protivníkovi v otevřeném boji. Stačilo jim zmizet.
U-booty dokázaly v první fázi války využít i nedostatků v systému ochrany konvojů. Některé oblasti Atlantiku byly mimo účinný dosah spojeneckého letectva a právě tam se obchodní lodě stávaly velmi zranitelnými. Jak se ale prodlužoval dosah letadel a zlepšovaly protiponorkové senzory a taktika, tento „střední Atlantický vzdušný prostor“ se začal zmenšovat. A potom přišla technologická revoluce.
Spojenci začali stále účinněji využívat radary a sonary. Letadla mohla hledat ponorky i daleko od pobřeží. Lodě doprovázející konvoje dostávaly nové zbraně a stále lepší výcvik. Němci přitom čelili ještě jednomu problému, který nebyl na první pohled vůbec vidět. Šlo o komunikaci.
Rozluštění Enigmy zničilo ponorky
Spojenecká rozvědka postupně dokázala získávat stále více informací z německého rádiového provozu. Rozluštění německých šifer, zejména systému Enigma, umožňovalo Spojencům lépe odhadovat pohyb U-bootů a vyhýbat se jejich hlídkám.
Současně se využívalo zaměřování rádiových signálů, takže někdy nebylo ani nutné přečíst samotnou zprávu, stačilo zjistit, odkud vysílačka vysílá. To byla pro ponorky obrovská změna. Z lovce se mohl během několika měsíců stát lovený.
Zlom přišel v roce 1943
Na začátku roku 1943 to vypadalo z pohledu Spojenců všechno velmi hrozivě. Německé ponorky dokázaly útočit ve velkých skupinách a spojenecké konvoje zaznamenaly těžké ztráty. V březnu 1943 potopily U-booty podle údajů amerického námořnictva přibližně 567 000 tun spojeneckého lodního nákladu.
Jenže potom se situace začala dramaticky měnit. Spojenci dokázali lépe koordinovat konvoje, rozšířili letecké krytí, zdokonalili radary a sonary a stále účinněji využívali zpravodajské informace. U-booty najednou nebyly schopné bezpečně operovat jako dříve.
Black May
Námořní historici označují květen 1943 často jako Black May, tedy Černý květen. Německo během jediného měsíce přišlo o 43 ponorek, což představovalo přibližně čtvrtinu operační síly. Spojenci přitom ztratili 58 obchodních lodí, tedy výrazně méně než v předchozích měsících.
Pro německého velkoadmirála Karla Dönitze to byl katastrofální signál. Německé ponorkové loďstvo sice dál bojovalo a později dostalo nové typy ponorek, vylepšená torpéda i technologické novinky, ale už nikdy nedokázalo obnovit svou původní převahu.
Americké námořnictvo uvádí, že zatímco v roce 1942 německé ponorky potopily spojenecké lodě o tonáži přes 8,2 milionu tun, v roce 1943 se jejich úspěchy prudce propadly. Současně se počet ztracených německých U-bootů zvýšil na 237.
To je možná nejdůležitější číslo celé války. V roce 1942 byli Němci schopni ničit spojenecké lodě rychleji, než je Spojenci dokázali nahrazovat. V roce 1943 se poměr dramaticky obrátil. A jakmile se tento poměr obrátil, Německo začalo prohrávat jednu z nejdůležitějších bitev celé války.
Proč byly ponorky tak účinné?
Na první pohled je zvláštní, že relativně malá loď mohla mít tak velký strategický význam. Jenže ponorka nepotřebovala zničit celou válečnou flotilu, stačilo potopit dostatek obchodních lodí. Na jedné z nich mohly být tisíce tun paliva. Na další potraviny. Na jiné ocel, munice nebo součástky pro letadla a tanky.
Ponorka tak mohla způsobit škody mnohonásobně větší, než odpovídala její vlastní velikosti. A navíc vytvářela obrovský psychologický tlak. Když námořníci na obchodních lodích věděli, že někde pod hladinou může čekat německý U-boot, museli počítat s tím, že útok může přijít kdykoliv.
Pro posádku ponorky to ale nebyla vůbec bezpečná práce. Naopak. Jakmile byla ponorka objevena, její situace se mohla během několika sekund změnit. Pod hladinou byla pomalá, měla omezené zásoby vzduchu a byla odkázána na baterie. Nad hladinu se nemohla vynořit jen tak. A pokud ji začaly pronásledovat lodě vybavené sonarem a hlubinnými pumami, posádka se ocitala v pasti kovové trubice obklopené vodou. Každý výbuch mohl být poslední.
Největší katastrofa ponorky během války
Když se mluví o největších katastrofách ponorek za druhé světové války, často se pozornost soustředí na německé U-booty. Jedním z nejtragičtějších případů ale byla japonská ponorka I-52.
Byla to obrovská ponorka určená mimo jiné pro transport strategického materiálu mezi Japonskem a Německem. V červnu 1944 se pokoušela dostat do Evropy a během cesty se setkala s německou ponorkou U-530, která později vstoupila do dějin pozdní kapitulací posádky v Argentině více než dva měsíce po skončení druhé světové války v Evropě.
Jenže Spojenci cestu obou ponorek znali. Americká rozvědka dokázala zachytit a rozluštit německou komunikaci a letouny z letadlové lodi USS Bogue japonskou ponorku nakonec našly.
V noci z 23. na 24. června 1944 se I-52 nacházela stovky námořních mil západně od Kapverd. Americký letoun ji lokalizoval a zaútočil pomocí nových akusticky naváděných torpéd. Ponorka byla zasažena a její trup se podle svědectví začal pod vodou rozpadat.
I-52 se nakonec potopila, celkem zahynulo 112 lidí. Vrak dodnes leží v hloubce několika tisíc metrů v Atlantiku. Ale tím tento příběh nekončí.
Ponorka totiž převážela mimo jiné strategické materiály a její vrak se stal předmětem dlouhého pátrání. Teprve v roce 1995 byl definitivně identifikován pomocí dálkově ovládané kamery.
Zkáza parníku Wilhelm Gustloff
Když už jsme u největších tragédií, existuje ještě jeden příběh, který stojí za připomenutí. 30. ledna 1945 se sovětská ponorka S-13 dostala do blízkosti německého obrovského parníku Wilhelm Gustloff. Loď převážela vojáky, uprchlíky a civilisty prchající z východního Pruska. Sovětská ponorka vypálila tři torpéda. Wilhelm Gustloff se potopil během několika minut.
Počet lidí na palubě není dodnes jistý. Podle Guinness World Records mohlo na lodi být až kolem 10 500 lidí a zahynulo přibližně 9 400 osob. To z potopení Wilhelm Gustloff dělá nejhorší námořní katastrofu během války a jednu z nejtragičtějších katastrof v dějinách námořní dopravy vůbec.
Bitvu o Atlantik tak nerozhodla jedna zbraň, ani jedna technologie. Pokud by ale německé ponorky dokázaly dlouhodobě odříznout Británii od amerických dodávek, Spojenci by měli obrovský problém. Bez bezpečných námořních tras by bylo mnohem obtížnější přesouvat vojáky, techniku, palivo i potraviny. A bez ovládnutí Atlantiku by bylo mnohem těžší připravit pozdější invazi do západní Evropy.
Zdroj: BBC, Guinness World Records




