World of Secrets

Ležel hluboko pod zemí vedle kostí pravěkého zvířete. Hliníkový klín dodnes mate vědce

AUTOR: Marek Kuřina

Wild-life & Planet

Pod Itálií se děje něco zvláštního. Zemská kůra se pomalu rozjíždí jako zip

AUTOR: Marie Slováková

Wild-life & Planet

Obrovský výtrysk hmoty míří na Zemi z neznámého tělesa ukrytého v hlubinách vesmíru

AUTOR: Marie Slováková

Katastrofy
Námořní katastrofy

Tajemný vzkaz potvrdil, že část posádky ponorky Kursk přežila oba výbuchy. Záchrana ale nepřišla včas

Ruská ponorka Kursk během velkého námořního cvičení v srpnu 2000 náhle zmizela v Barentsově moři. Následné dva výbuchy proměnily jednu z nejmodernějších ponorek své doby v neovladatelný vrak.
8 minut
 
FOTO: Presidential Press and Information Office, Kremlin.ru, Wikimedia Commons, CC BY 3.0

autor

Marek Kuřina

06. září 2026

Reklama
Reklama

Jenže nejméně 23 mužů první i druhou explozi přežilo. Přesunuli se do zadního oddílu a důstojník Dmitrij Kolesnikov o tom napsal krátký vzkaz na kus papíru: „Je nás tu 23.“ Slova později potvrdila podle BBC to nejděsivější zjištění o celé katastrofě, tedy že uvnitř ještě nějakou dobu žili námořníci, kteří čekali na pomoc. A zatímco ubíhaly hodiny a záchrana nepřicházela.

Byl srpen roku 2000. Rusko chtělo světu ukázat, že je stále námořní velmocí. Prezident Vladimir Putin byl tehdy u moci teprve několik měsíců a organizoval největší cvičení Severní flotily od rozpadu Sovětského svazu.

Dva výbuchy poslaly Kursk ke dnu

Desítky lodí, tisíce vojáků a jedna ponorka, která měla být hvězdou celé akce. Kursk byl 154 metrů dlouhý obr a jednou z nejmodernějších ponorek své doby. Na palubě měl dva jaderné reaktory, torpéda a další pokročilé zbraňové systémy. Konstrukce Kursku byla tak robustní, že mnozí experti říkali, že je prakticky nepotopitelný.

Jenže 12. srpna 2000 v 11 hodin 28 minut nastal okamžik, který všechno změnil. Posádka Kursku připravovala cvičné torpédo, když nastal první výbuch. Měl sílu více než 100 kilogramů TNT a tlaková vlna okamžitě zasáhla přední části ponorky. Několik námořníků umřelo hned na místě. Kursk ale ještě nebyl ztracen. Posádka se snažila dostat plavidlo zpět pod kontrolu a pokusila se vyplout na hladinu.

Potom ale nastala druhá exploze. Poškození způsobené prvním výbuchem odpálilo další torpéda a následovala detonace přibližně pětadvacetkrát silnější než ta první. Celá ponorka se otřásla, řídicí systémy přestaly fungovat a Kursk se stal neovladatelným. O několik okamžiků později narazil do mořského dna v hloubce 108 metrů. Naštěstí nedošlo k poškození jaderných reaktorů. Jinak se z tragédie mohla stát jedna z největších jaderných katastrof v historii.

Kursk však zůstal ležet na dně a nikdo přesně nevěděl, co se uvnitř odehrává. Přitom v zadní části ponorky stále ještě žili lidé.

Vzkaz na kousku papíru

Ve vraku zůstalo naživu 23 mužů. Shromáždili se v devátém oddílu na zádi, v poslední části ponorky, která jim ještě poskytovala určitou ochranu. Byli živí, ale uvěznění desítky metrů pod hladinou, bez spojení a bez možnosti úniku. Především však nevěděli, jestli vůbec někdo ví, kde jsou.

Jeden z důstojníků, Dmitrij Kolesnikov, potmě napsal krátký vzkaz na kus papíru. Několik vět, které se později stanou symbolem celé katastrofy: „Všichni z oddílů 6, 7 a 8 se přesunuli do oddílu 9. Je nás tu 23.“ A potom ještě jednu mrazivou větu: „Zdá se, že nemáme šanci.“

Právě tento vzkaz je jedním z nejdůležitějších svědectví o posledních hodinách posádky. Potvrzuje, že muži z oddílů 6, 7 a 8 přežili přesun do zadní části ponorky. Podle později nalezených důkazů přežilo nejméně 23 mužů nejen první výbuch, ale i druhou, mnohem silnější explozi. Dokázali se dostat do zadního oddílu a čekali na záchranu.

To znamená, že po potopení Kursku ještě nějaký čas byli uvnitř ponorky lidé naživu. A právě tady začíná nejtragičtější část celého příběhu.

Ruskému námořnictvu trvalo devět hodin, než Kursk vůbec oficiálně označilo za pohřešovaný. Devět hodin, během kterých mohli být uvnitř stále živí lidé. Potom uběhlo dalších 31 hodin, než byla ponorka nalezena. Mezitím seděli uvěznění námořníci v absolutní tmě. Teplota se pohybovala jen těsně nad bodem mrazu, do některých částí začala prosakovat voda a kyslík postupně ubýval. Každou minutou byla jejich situace horší. A přesto ještě existovala naděje.

Záchrana dorazila až po pěti dnech

Možná nejpřekvapivější na celé katastrofě je skutečnost, že někteří lidé věděli o neštěstí téměř okamžitě. Americké a britské ponorky totiž celé cvičení sledovaly a NATO zachytilo oba výbuchy. První vypadal jako exploze torpéda. Druhý byl tak silný, že ho zaznamenaly dokonce seizmické stanice v několika zemích. Někteří analytici na Západě tak věděli, že se stalo něco děsivého, ještě dříve, než to Rusko vůbec přiznalo.

A přesto pomoc dlouho nepřicházela, protože Moskva ji stále odmítala. Ruské záchranné týmy se opakovaně pokoušely dostat k nouzovému poklopu na zádi. Jenže moře bylo neklidné, viditelnost mizerná a poškozený trup komplikoval každou operaci.

Dvojice ruských ponorek s označením AS, která se podílela na záchranných akcích totiž fatálně selhala. Při prvním pokusu se jedna z ponorek poškodila při srážce s částí ponorky Kursk a musela zpět na hladinu kvůli opravě. Během druhého pokusu měla vybité baterie, které byly ve špatném technickém stavu a bylo velmi obtížné je dobít. Následný třetí pokus musel být odložen kvůli vysokým vlnám, které znemožňovaly opětovné spuštění ponorky na hladinu.

Hodiny se měnily ve dny a rodiny námořníků mezitím sledovaly zprávy a čekaly. Věřily, že jejich blízcí jsou stále naživu, že se záchrana blíží a že se stane zázrak. Pomoc nabízeli Britové, Norové i Američané. Specialisté měli vybavení schopné dostat se k ponorce mnohem rychleji. Jenže Moskva pomoc stále odmítala. Vedení ruského námořnictva věřilo, že situaci zvládne samo. Nebo si to alespoň přálo.

Nakonec, pět dní po katastrofě, Rusko ustoupilo a zahraniční pomoc byla schválena. Jenže pět dní v takových podmínkách představuje věčnost.

Když na místo dorazili norští potápěči, podařilo se jim během několika hodin dostat k nouzovému poklopu. To, co se ruskému námořnictvu nedařilo několik dní, zvládli zahraniční specialisté relativně rychle. Brzy otevřeli vstup do ponorky.

Byl to okamžik pravdy, na který čekaly rodiny námořníků i celý svět. Jenže uvnitř se nikdo neozýval. Nikdo neodpovídal na klepání. Bylo pozdě. Nikdo nepřežil.

Vyšetřovatelé se později snažili zrekonstruovat poslední hodiny posádky a nalezené důkazy prokázaly, že nejméně 23 mužů přežilo oba výbuchy. Shromáždili se v zadním oddílu ve tmě a chladu, s minimem informací a s ubývajícím kyslíkem. Pravděpodobně věděli, že záchrana nemusí přijít včas. Přesto čekali.

Jedna z teorií říká, že se pokusili použít chemické patrony určené k výrobě kyslíku. Tato zařízení běžně fungují jako nouzový zdroj. Pokud ale přijdou do kontaktu s mořskou vodou, mohou začít prudce hořet. A právě to se zřejmě stalo. V devátém oddílu ponorky vypukl požár. Nikdo přesně neví, jak vypadaly poslední minuty námořníků.

Nefunkční nouzový systém

Když byl Kursk později vyzdvižen z mořského dna, začalo rozsáhlé vyšetřování. Trvalo dva roky a jeho výsledek překvapil celý svět. Katastrofu nezpůsobil útok, kolize ani tajná vojenská operace. Za všechno mohlo torpédo, konkrétně únik vysoce reaktivních chemických látek. Následoval požár a první výbuch, po kterém přišla řetězová reakce a druhá exploze, která zničila téměř celou ponorku.

Vyšetřování navíc odhalilo další problém. Nouzový signalizační systém se vůbec neaktivoval. Přístroj, který měl dát světu vědět, kde Kursk leží, jednoduše nefungoval. A právě to mohlo stát námořníky drahocenný čas.

Katastrofa Kursku si vyžádala životy všech 118 členů posádky. Nejděsivější na celém příběhu není jen samotný výbuch, ale následná pomalá reakce ruského vedení.

Zdroj: BBC, The Guardian

Nenechte si ujít
Reklama
Další články