K největší vodohospodářské katastrofě na světě v historii došlo před padesáti lety v Číně. Když v srpnu 1975 zasáhl střední Čínu tajfun Nina, přinesl podle BBC během několika dnů množství srážek dalece přesahující možnosti tehdejších přehrad.
Největší z nich, přehrada Banqiao v provincii Che-nan, nevydržela obrovský tlak vody a zřítila se. Následoval dominový efekt, kdy postupně selhalo dalších více než 60 přehrad a krajinou se přehnala ničivá povodňová vlna. Ta smetla tisíce domů, zaplavila města i vesnice a odřízla celé oblasti od okolního světa.
Humanitární katastrofa
Katastrofa se brzy změnila v humanitární krizi. Mnoho lidí nezahynulo jen při samotných záplavách, ale také v následujících týdnech v důsledku hladomoru, nedostatku pitné vody a epidemií. Odhady počtu obětí se výrazně liší, nejčastěji se uvádí 85 až 240 tisíc mrtvých, což z ní činí nejhorší přehradní katastrofu v dějinách lidstva.
Celou tragédii navíc po desetiletí obestíralo mlčení. Čínské úřady informace o rozsahu katastrofy utajovaly a veřejnost se o skutečných následcích dozvěděla až po mnoha letech.
Čtyři minuty hrůzy ve Vajontu
Po druhé světové válce potřebovala Itálie rychle zvýšit výrobu elektrické energie. V hlubokém údolí Vajont v Dolomitech proto vznikl na tehdejší dobu velmi ambiciózní projekt nové vodní elektrárny. Inženýr Carlo Semenza navrhl obloukovou přehradu vysokou 262 metrů, která se po svém dokončení v roce 1960 stala nejvyšší přehradou svého druhu na světě. Nádrž měla pojmout až 169 milionů kubických metrů vody a byla považována za symbol technického pokroku poválečné Itálie.
Už během prvního napouštění nádrže se ale objevily znepokojivé signály. Na severním svahu hory Monte Toc se začala pomalu sesouvat obrovská masa horniny rychlostí přibližně tři centimetry za den. Inženýři reagovali snížením hladiny vody a svah nepřetržitě monitorovali. Několik let se zdálo, že je situace pod kontrolou, skutečné nebezpečí však bylo mnohem větší, než si kdokoli připouštěl.
Večer 9. října 1963, přesně ve 22:39, se z Monte Toc utrhlo přibližně 260 milionů kubických metrů zeminy a skal, které se rychlostí přes 90 kilometrů za hodinu zřítily do přehradní nádrže. Obrovská masa vytvořila gigantickou vlnu. Část se přelila přes okolní svahy, nejničivější proud ale překonal hráz přehrady a jako více než 150 metrů vysoká vodní stěna se během několika minut řítil úzkým údolím směrem k městu Longarone. Ve 22:43, pouhé čtyři minuty po sesuvu, byla obec prakticky smetena z povrchu země.
Katastrofa si vyžádala přibližně 2 000 obětí a dodnes je považována za nejtragičtější přehradní katastrofu v Evropě. Paradoxem je, že samotná přehrada nápor téměř nepoškozená přežila. Tragédii nezpůsobilo její konstrukční selhání, ale podcenění geologických rizik při plánování stavby.
Katastrofa v Jizerských horách
Také u nás došlo k velmi tragické vodohospodářské katastrofě. Dne 18. září 1916 se v Jizerských horách protrhla hráz přehrady na Bílé Desné, která byla dokončena teprve rok předtím.
Údolím se během několika minut přehnala ničivá vlna, která zničila domy v Desné a okolních obcích. Zahynulo až 67 lidí (různé dochované prameny uvádějí odlišný počet), šlo tak o největší přehradní katastrofu na území dnešní České republiky. Přehrada už nikdy nebyla obnovena.




