Místo toho se ale program "Space Shuttle" navždy zapsal do historie dvěma tragédiemi, explozí raketoplánu Challenger v roce 1986 a rozpadem Columbie v roce 2003.
Přitom oba raketoplány spojovala podle BBC na svou dobu mimořádně vyspělá technika. Raketoplány patří dodnes k těm nejsložitějším strojům, jaké kdy člověk postavil. Každý start vyžadoval dokonalou souhru desítek odborníků nejenom v řídícím středisku a přesně načasovaný průběh jednotlivých navazujících procesů.
NASA (Národní úřad pro letectví a vesmír) tehdy věřila, že díky moderním technologiím dokáže vytvořit zcela bezpečný systém pro pravidelné lety do vesmíru. Právě tato důvěra ve vlastní technickou vyspělost ale podle mnoha expertů vedla k podcenění řady rizik.
Katastrofa Challengeru přišla 28. ledna 1986 pouhých 73 sekund po startu z Kennedyho vesmírného střediska. Miliony lidí sledovaly start živě v televizi, protože na palubě byla i učitelka Christa McAuliffeová, první civilistka vyslaná do vesmíru v rámci vzdělávacího programu NASA.
Osudové počasí
Krátce po startu ale selhalo těsnění pomocné rakety. Kvůli nezvykle nízkým teplotám ztratily gumové O-kroužky pružnost a žhavé plyny začaly pronikat ven. Následovala exploze palivové nádrže a raketoplán se rozpadl přímo před zraky veřejnosti. Zahynulo všech sedm astronautů na palubě.
Vyšetřování později odhalilo, že inženýři firmy Morton Thiokol už před startem varovali před nebezpečím startu při velmi nízkých teplotách. NASA se však přesto rozhodla dodržet původní harmonogram startu.
Columbia start zvládla
O sedmnáct let později zasáhla celou Ameriku další tragédie. 1. února 2003 se raketoplán Columbia rozpadl při návratu do atmosféry po jinak úspěšné šestnáctidenní misi. Na rozdíl od Challengeru se nehoda nestala při startu, ale až během návratu na Zemi, kdy stroj letěl rychlostí přes 28 tisíc kilometrů za hodinu.
Příčina katastrofy Columbie byla na první pohled mnohem méně nápadná. Už při startu se ovšem z externí palivové nádrže oddělil kus izolační pěny a narazil do levého křídla raketoplánu. Náraz poškodil tepelný ochranný štít. Během návratu do atmosféry pak žhavé plazma proniklo dovnitř konstrukce křídla, které se postupně rozpadlo. Columbia se roztrhla nad územím Texasu a zahynulo všech sedm členů posádky.
Posádka nic netušila
Challenger tedy zničilo okamžité technické selhání během startu, zatímco Columbia byla odsouzena k zániku prakticky už v okamžiku startu, posádka o tom ale dlouhé dny vůbec nevěděla.
Vyšetřovací komise navíc zjistila, že NASA už podobnou "ztrátu" pěny pozorovala při dřívějších misích a problém postupně začala považovat za „běžné riziko“. Stejně jako u Challengeru tak nešlo jen o technickou závadu, ale také o selhání kontrolních mechanismů NASA.
Obě tragédie otřásly americkým kosmickým programem. NASA po nich zásadně přepracovala bezpečnostní postupy a program raketoplánů nakonec v roce 2011 definitivně ukončila. Challenger i Columbia dodnes připomínají, že ani nejvyspělejší technologie nedokážou odstranit všechna rizika. Ve vesmíru totiž často rozhodují jen zdánlivě velmi malé detaily, jako kus gumového těsnění nebo nepatrný úlomek izolační pěny.




