Tato sovětská posádka se stala první v historii dobývání vesmíru, která se ke stanici úspěšně připojila a po přestoupení z rakety na ní začala pracovat. Následující tři týdny sledovali sovětští občané jejich práci prostřednictvím televizních přenosů z vesmíru.
Kosmonauti ukazovali podle NASA během vysílání, jak vypadá každodenní život na orbitální stanici, prováděli vědecké experimenty, cvičili na běžeckém pásu a pravidelně kontrolovali svůj zdravotní stav. Sovětská média tyto přenosy označovala jako „kosmovize“.
Saljut-1 byl jakýmsi „pradědečkem“ dnešní ISS a představoval první test dlouhodobého pobytu ve vesmíru, což znamenalo i první testování fungování televizního zpravodajství z vesmírné stanice.
Rekordní pobyt na oběžné dráze
Posádka strávila na stanici celkem 24 dní, což byl v té době rekord v délce pobytu člověka ve vesmíru. Během pobytu sice posádka řešila několik technických problémů, včetně menšího požáru elektrického kabelu, kdy se musela trojice kosmonautů okamžitě přesunout do transportní lodi, přesto měla být mise Sojuzu 11 triumfem sovětského kosmického programu.
Po dokončení experimentů nastal čas návratu na Zemi. Loď se bez problémů odpojila od stanice Saljut-1 a zahájila přípravy na sestup do atmosféry. Přibližně tři hodiny po odpojení se kosmonauti připravovali na zážeh motoru, který měl zahájit návrat. Události však nakonec nabraly zcela jiný směr.
Smrt ve výšce 160 kilometrů
Zhruba 29 minut před plánovaným přistáním, ve výšce kolem 160 kilometrů nad Zemí, došlo k oddělení servisních modulů lodi od návratové kabiny. Explozivní nálože, které tento proces zajišťovaly, pracovaly podle plánu, ale pravděpodobně při tom došlo k poruše ventilu.
Podle pozdějšího vyšetřování se ventil mohl samovolně otevřít. Kabina proto začala velmi rychle ztrácet tlak. V uzavřeném prostoru bez skafandrů tak kosmonauti během méně než jedné minuty ztratili vědomí. Řídicí středisko na Zemi v té chvíli o problému vůbec nevědělo.
Smutné přistání
Deset minut před dopadem zahlédly pátrací vrtulníky návratový modul, který klidně klesal zavěšený na nosném padáku k zemi. Kabina vypadala nepoškozená a nic nenasvědčovalo katastrofě.
Záchranáři dorazili k modulu jen dvě minuty po přistání. Když otevřeli poklop, čekal je šokující pohled. Všichni tři kosmonauti seděli v křeslech bez známek života. Jejich tváře byly pokryté tmavými modřinami a kolem nosu a uší měli stopy krve, šlo o typické příznaky rychlé dekomprese.
Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev neměli šanci přežít. Bez tlakových skafandrů a bez možnosti rychle najít a utěsnit únik vzduchu byla jejich situace beznadějná. Jediný Viktor Pacajev měl rozepnuté bezpečnostní pásy, takže to vypadalo, že se ještě pokusil s problémem podtlaku něco udělat.
Tragédie šokovala celý svět. Těla kosmonautů byla převezena do Moskvy, kde jim Sovětský svaz vystrojil státní pohřeb. Byli pohřbeni u Kremelské zdi jako národní hrdinové. Mezi více než dvaceti astronauty a kosmonauty, kteří zahynuli během dobývání vesmíru, zůstávají tito tři Sověti jedinými lidmi v historii, kteří zemřeli přímo ve vesmíru, tedy mimo zemskou atmosféru.
Tragédie změnila svět kosmonautiky
Nehoda mise Sojuz 11 vedla k zásadním změnám konstrukce vesmírných transportních lodí. Ventily byly doplněny rychlými uzávěry, které dokážou únik vzduchu okamžitě zastavit. Nejdůležitější změna však přišla v bezpečnostních pravidlech. Od té doby musí všichni kosmonauti a astronauti během startu i přistání nosit tlakové skafandry.




