Nový výzkum vědců z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích však tuto představu zpochybňuje. Podle jejich závěrů hrály klíčovou roli mnohem pragmatičtější důvody jako byl majetek, vlastnictví půdy a dědictví.
Studie publikovaná ve vědeckém časopise "Proceedings of the National Academy of Sciences" analyzovala etnografická data téměř dvou set společností z různých částí světa, konkrétně od lovecko-sběračských komunit až po zemědělské civilizace.
Vědci porovnávali dvě hlavní teorie vysvětlující nástup monogamie. První předpokládá, že monogamní svazek snižuje počet „nezadaných“ mužů, a tím omezuje konflikty a násilí. Druhá teorie klade důraz na ekonomiku, kdy se s rozvojem zemědělství a soukromého vlastnictví půdy stalo zásadní otázkou to, komu majetek připadne.
Výsledky výzkumu ukazují, že právě druhý faktor měl mnohem větší váhu. V prostředí, kde byla půda vzácným a cenným zdrojem, se její dělení mezi více potomků z různých manželství stávalo problémem. Monogamie tak představovala efektivní způsob, jak udržet majetek pohromadě a předat jej bez problémů jasně definovaným dědicům. Jinými slovy šlo o kontrolu vlastnictví a zachování rodového bohatství.
Svazky upevňoval majetek
Naopak předpoklad, že monogamie primárně přispívala ke společenskému klidu, se v datech nepotvrdil tak jednoznačně. Vývoj různých systémů manželských svazků souvisel podle autorů studie především s materiálními podmínkami a ekologickým tlakem, nikoli s abstraktní snahou o morální nebo sociální harmonii.
Závěry výzkumu nepředstavují hodnotový soud nad současnými vztahy. Spíše nabízejí nový pohled na historické mechanismy, které formovaly lidské společnosti. Ukazují, že i tak intimní instituce, jakou je manželství, může mít kořeny v ekonomice a boji o omezené zdroje. Monogamie tak možná není romantickým ideálem, ale výsledkem dávného rozhodování o tom, kdo po kom zdědí pole.
Křesťanství prosazovalo monogamii
Přitom z biologického hlediska není člověk jednoznačně ani striktně monogamní, ani zcela promiskuitní druh. Antropologické a evoluční studie ukazují, že lidské chování se pohybuje někde mezi těmito dvěma extrémy.
Lidé mají schopnost vytvářet dlouhodobé párové vazby, což je výhodné například pro společnou péči o potomky, ale zároveň u nich existuje i tendence k mimopárovým vztahům. Výzkumy z různých zemí naznačují, že k nevěře se alespoň jednou v životě přizná přibližně 20–25 % mužů a 10–15 % žen, i když skutečná čísla mohou být vyšší.
Historicky přitom monogamie nebyla univerzální normou. V mnoha tradičních společnostech byla běžná polygamie, nejčastěji ve formě polygynie, kdy měl jeden muž více manželek. Antropologické přehledy naznačují, že v určité formě byla polygynie povolena nebo tolerována ve většině historických kultur, i když si ji v praxi mohli dovolit spíše bohatší muži. Naopak přísná monogamie se výrazněji prosadila až v některých pozdějších civilizacích, zejména v Evropě.
Velkou roli v tom sehrálo náboženství. Například v tradici Římskokatolické církve se postupně prosadil model manželství mezi mužem a ženou jako ideální a morálně správná forma vztahu. Tento důraz má kořeny už v textech Bible, kde se manželství chápe jako jedinečný svazek dvou lidí opačného pohlaví. Křesťanství tak během středověku významně přispělo k tomu, že monogamie byla v Evropě nejen normou, ale také právně vyžadovaným standardem.
Zdroj: Proceedings of the National Academy of Sciences, Jihočeská univerzita




