Nejčastěji se dodnes podle BBC hovoří o tom, že Němci vyvinuli něco, co by laikům, pokud by to v současnosti spatřili, připomínalo létající talíř. Ale ve skutečnosti je toho daleko více, co zejména ve zbrojním průmyslu nedává i v současnosti fajnšmekrům technologií spát.
Létající talíř
Jisté je, že po válce skutečně mnoho konstruktérů a vědců uvádělo, že byli zapojeni do vývoje létajícího talíře pro nacisty. Asi nejznámější byl raketový konstruktér Richard Miethe (zemřel v roce 2012). I díky jemu se dostaly na světlo informace o tom, že Němci byli blízko tomu, aby využili ve válce stroj, který by byl schopný dosáhnout rychlosti až 5 000 kilometrů za hodinu. Údajně mu k tomu mělo pomáhat zvládnutí antigravitačního pohonu.
Pokud však důkazy neleží někde ukryté, těžko můžeme tyto informace brát za konkrétní fakta, i když některé skupiny badatelů tvrdí, že plány o konstrukci takového stroje byly po válce odvezeny z Německa. Liší se však cílové země. Někteří tvrdí, že byly převezeny do USA, jiní do Velké Británie a další pak, že možná do Sovětského svazu.
Paprsek smrti
Také o takzvaném „paprsku smrti“ se toho už napsalo hodně. A přesto je nadále opředen otazníky. Němečtí technici prý za války nainstalovali speciální vysílače v pohoří Hartz. Ty měly pomocí elektromagnetických pulzů narušovat chod spojeneckých letounů. To prý i někteří piloti následně potvrzovali, protože poruchy, se kterými se museli při průletu nad pohořím prát, byly více než neobvyklé a časté. S jistotou se však nikdy nepodařilo prokázat, zda za vším stála opravdu tato převratná zbraň.
Podobné to je i se zbraní, která se měla skládat z plynové spalovací komory a dvou reflektorů o průměru 3 metry. Ta prý na základě spalování metanu a kyslíku vytvářela infrazvuk o frekvenci kolem 20 Hz. Když se obrátil směrem k nepřátelům, zabíjel na dálku. Zachovaly se však záznamy, že při testování tohoto vynálezu byly výsledky daleko skromnější. Při působení zbraně na 280 metrů dokázala vyvolat údajně jen nevolnost a závratě.
Proudový neviditelný bombardér
K tomu nejlepšímu, co nacistický zbrojní průmysl vyvinul, se měl řadit proudový bombardér nazvaný Horten HO229. Požadavek na jeho výrobu vzešel v roce 1943 od velitele vzdušných ozbrojených sil Hermanna Göringa. Představa byla taková, že bombardér bude létat rychlostí až 1 000 kilometrů v hodině.
Úkol dostali ke splnění konstruktéři bratři Hortenové (odtud název létajícího stroje). Pomoci měl speciální nátěr křídel letadla, vytvořený z uhelného prachu a silného lepidla. Taková kombinace látek měla zajistit pohlcení elektromagnetických vln, a tím pádem by se snížila zaměřitelnost strojů radary.
Bombardér byl vyvinutý do konkrétní funkční makety. Ta odhalila, že některé očekávané vlastnosti letoun skutečně měl, dokonce byl prý podobný současným neviditelným supermoderním letadlům. Zřejmě však zůstalo jen u oné makety. Nacisté bombardér nikdy v boji nevyužili, velký podíl v tom ale může hrát i fakt, že na výrobě letounu se začalo pracovat až na konci války v roce 1945.
Sluneční dělo
Německý fyzik Hermann Oberth navrhl pro německou armádu koncept slunečního děla. V té době to byl velmi smělý projekt, takže zaskočil i vědce. Oberth to ale viděl jasně. V jeho plánech se jednalo o obrovskou orbitální stanici, na které bylo umístěno velké zrcadlo. Díky němu se měly odrážet paprsky Slunce a koncentrovala se jejich síla ze vzdálenosti 8 000 kilometrů do jediného bodu.
Vznikla by silná energie, která by určený bod doslova vymazala (vypálila) z povrchu zemského. Není divu, že nacisty v jejich megalomanském šílenství a rozpoložení taková myšlenka nadchla. Byli si však vědomi náročnosti, a tak výstavbu orbitální stanice a realizaci převratné technologie naplánovali až na dobu zhruba za 50 let. Netušili, co všechno těch pět desetiletí v historii přinese, jisté je ale to, že „sluneční dělo“ nikdy postaveno nebylo.
Zdroj: BBC, The Guardian




