Během studené války se k CIA a ministerstvu obrany dostaly tajné zvěsti o potopené sovětské ponorce s jadernými zbraněmi, která ležela na dně Tichého oceánu necelých pět kilometrů pod vodou. Mimochodem, to je hlouběji než místo posledního odpočinku slavného Titaniku.
Psal se rok 1968 a americká námořní rozvědka zaměřovala ze dvou různých míst pravděpodobnou polohu pohřešované sovětské ponorky K-129 pomocí svého podvodního sledovacího systému.
Ponorka s jadernými hlavicemi
Sověti se při havárii vlastní ponorky prozradili sami. Když K-129 potkala nehoda, vytvořila velmi silný akustický signál, který zachytila podvodní sledovací síť, kterou Spojené státy instalovaly po celém světě, tedy i v Tichém a Atlantském oceánu, aby mohly sledovat pohyb všech ponorek.
Američané analyzovali data, aby určili přesnou polohu K-129. Na místo, necelé tři kilometry severozápadně od Havaje, poslali svoji loď USS Halibut. Ta pořídila tisíce fotografií. USA chtěly ponorku vyzdvihnout ze dna, aby získaly její jaderné hlavice a rakety spolu s kryptografickým vybavením včetně tajných kódů pro rádiovou komunikaci.
Jaderný náklad rozhodně nebyl na K-129 jediným nebezpečím. Ona totiž samotná krádež ozbrojené sovětské lodi jinou zemí byla v rozporu s mezinárodním právem a klidně mohla rozpoutat třetí světovou válku.
Někteří experti se domnívali, že se takové riziko nevyplatí, přesto sovětská ponorka i nadále přitahovala špiony CIA. Ponorka byla totiž vybavena nejmodernější technologií, jadernou výzbrojí a kódovou místností. „Projekt Azorian“ byl tedy nakonec odstartován.
Akce jako z Hollywoodu
Howard Hughes, známý americký miliardář, konstruktér, pilot, ale také filmový producent a režisér, si musel myslet, že se v CIA asi zbláznili. K-129 vezla tři jaderné rakety a 98 členů posádky, když 8. března 1968 zmizela v Tichém oceánu kvůli záhadné nehodě. K vyproštění ponorky, která leží tak hluboko, by CIA musela postavit obrovskou loď za cenu více než 350 milionů dolarů (dnešních 1,5 miliardy dolarů) a ještě k tomu vymyslet věrohodnou krycí historku.
Jinak prakticky ukrást sovětskou ponorku, aniž by taková akce neupoutala pozornost Moskvy, nebylo možné. A tak vymysleli spolupráci s někým, kdo vlastnil zavedenou soukromou společnost, měl své podnikatelské aktivity a jeho činnost zkrátka nebyla podezřelá.
Howard Hughes, majitel společnosti Hughes Tool Company, splňoval všechny požadavky CIA. Ale dostat se k Hughesovi nebylo snadné. Vlastnil několik kasin v Las Vegas a přístup k němu kontroloval jeho tým, takzvaná „mormonská mafie“. CIA musela vyjednávat a nakonec ho pro krádež století získala, aniž by s ním kdokoliv ze CIA mluvil osobně.
CIA shromáždila v ústředí poblíž letiště v Los Angeles tým 85 inženýrů a bezpečnostních důstojníků. Měli navrhnout loď s názvem Hughes Glomar Explorer, která by byla schopna vytáhnout ponorku do tajných útrob plavidla. Posádka Glomaru měla použít důmyslné potrubí, která navrhla Hughesova společnost Hughes Tool Company. To bylo vybavené tzv. drapáky s optickými a akustickými senzory k uchopení ruské ponorky a jejímu vytažení do "břicha" americké lodi.
Stavba Glomaru trvala čtyři roky. Potřebovala také věž podobnou ropné vrtné soupravě, jeřáb pro přesun potrubí, dokovací technologie, obrovské zachycovací zařízení, centrální dokovací šachtu a obrovská vrata. Sám Hughes vše kryl svými veřejnými prohlášeními, že hodlá těžit kobalt, nikl a měď z mořského dna. Aby CIA zmátla Sověty, skutečně s Hughesem shromáždila věrohodné množství minerálů k analýze a podrobným diskusím. Byl to klasický trik a vše vypadalo jako ze scénáře pravých filmových thrillerů.
Mnoho povyku pro nic?
V době, kdy loděnice Sun Shipyard ve Filadelfii v červenci 1973 konečně dodala loď Glomar hotovou, provedla CIA několik testů a nácvik samotné krádeže sovětské ponorky s jadernými zbraněmi.
Glomar se na místo vyzvednutí sovětské ponorky vydala 4. července 1974. Po několik dalších týdnů se však Glomar nemohla pustit do akce kvůli mlze, sedmimetrovým vlnám, tísňovému volání z britské obchodní lodi žádající o lékařskou pomoc, zprávám o sovětské námořní lodi blížící se k místu vyproštění a otravnému sovětskému remorkéru, kterému se nechtělo odplout. Konečně až 26. července se samotná akce dala do pohybu.
CIA se skutečně povedlo sovětskou ponorku vyzvednout téměř až k útrobám Glomaru, ale podle dostupných informací mechanická závada na drapáku způsobila, že se ponorka rozlomila a CIA tak nakonec získala jen třetinu ponorky, včetně dvou jaderných hlavic. Ale kdo ví, jak to bylo doopravdy.
Zdroj: BBC




