Vědci nyní analyzovali proteiny zachované v zubech dvaceti jedinců. Ani jeden z nich nevykazoval očekávaný mužský marker, chybí tedy zcela mužské pohlavní znaky. Výsledek podle časopisu National Geographic otevřel novou otázku. Proč se v dosud prozkoumaném souboru Homo naledi žádný mužský jedinec neobjevil?
Příběh Homo naledi začal už v roce 2013 v Jihoafrické republice. V jeskynním systému Rising Star nedaleko Johannesburgu tehdy vědci objevili něco, co výrazně zkomplikovalo naše představy o vývoji člověka. V temných prostorách Dinaledi Chamber ležely stovky kostí patřících dosud neznámému druhu hominina.
Homo naledi byl zvláštní kombinací starého a moderního. Jeho tělo bylo malé, měl relativně drobný mozek, některé části kostry připomínaly velmi rané lidské předky, ale ruce, zápěstí a chodidla vykazovaly znaky, které se v některých ohledech blížily pozdějším lidským druhům. Ještě podivnější však bylo místo nálezu.
Fosilie nebyly roztroušeny v nějaké povrchové jeskyni, kam by je mohla zanést voda nebo predátoři. Nacházely se hluboko v komplikovaném systému chodeb a komor. Do Dinaledi Chamber vede úzká a obtížně přístupná cesta, jejíž některými částmi se člověk dostane jen velmi obtížně. Právě proto se téměř okamžitě objevila zásadní otázka, jak se tam ostatky dostaly?
Šlo o pohřebiště?
Tým vedený paleoantropologem Lee Bergerem dlouhodobě zastává názor, že Homo naledi mohl své mrtvé do jeskyně záměrně ukládat. Pokud by se tato hypotéza potvrdila, znamenalo by to, že určitá forma pohřebního chování existovala u lidského příbuzného s výrazně menším mozkem mnohem dříve, než se dosud předpokládalo. Homo naledi žil přibližně před 335 000 až 236 000 lety.
Jenže právě interpretace ostatků jako záměrných pohřbů zůstává předmětem ostré vědecké debaty. Jiní odborníci upozorňují, že dosavadní nálezy neposkytují přesvědčivý důkaz, že Homo naledi skutečně své mrtvé pohřbíval. Chybět mají například některé charakteristické znaky klasických pohřbů a není vyloučeno, že se těla do jeskyně dostala jiným způsobem. A nyní se k této staré záhadě přidala nová.
Kam zmizeli muži?
Výzkumníci se tentokrát zaměřili na něco, co z kostí nemusí být vždy snadné určit, tedy biologické pohlaví jednotlivých jedinců. Pomohla jim přitom metoda, která může být pro studium dávných lidí praktická.
V zubní sklovině se totiž mohou po stovky tisíc let zachovat drobné zbytky bílkovin. Jednou z nich je amelogenin, který se podílí na tvorbě zubní skloviny. Jeho různé varianty jsou spojeny s chromozomy X a Y. Pokud vědci najdou specifickou variantu amelogeninu Y, mohou získat molekulární důkaz, že analyzovaný jedinec byl biologicky mužského pohlaví. A právě tento marker v novém výzkumu chyběl.
Vědci analyzovali zuby reprezentující 20 jedinců Homo naledi. U žádného z nich se nepodařilo spolehlivě identifikovat mužský marker AMELY. Výsledek byl natolik překvapivý, že sami výzkumníci hovoří o neobvyklém výsledku, který otevírá další otázky místo toho, aby jednu z největších záhad tohoto druhu vyřešil. První a nejjednodušší vysvětlení zní, že všech dvacet analyzovaných jedinců mohly být ženy.
Absence mužského markeru ale nemusí automaticky znamenat, že žádný z těchto jedinců nebyl muž. Jednou z možností je velmi neobvyklá genetická varianta, při níž by jedinec mužského pohlaví tento konkrétní marker neměl. Autoři studie tuto možnost ovšem považují za nepravděpodobnou. Další možností je, že analyzovaný vzorek skutečně náhodou tvoří výhradně ženy.
A pokud platí druhá možnost, dostává se celý příběh na ještě podivnější úroveň. Proč by se v hlubokých prostorách Rising Star Cave nacházelo tolik ženských ostatků a žádný jednoznačně identifikovaný muž?
Jedním z možných vysvětlení je náhoda. I když dvacet jedinců představuje na tak starou populaci značný počet, stále jde pouze o vzorek toho, co se v jeskynním systému dochovalo. Zdaleka nemusíme znát všechny jedince, kteří tam kdysi skončili. Druhá možnost je mnohem zajímavější.
Jeskyně mohla být využívána způsobem, který nějakým způsobem souvisel s pohlavím. Pokud by se v dalších analýzách potvrdilo, že ostatky skutečně patří převážně ženám, mohlo by to naznačovat určitou formu výběru. Mohlo jít o specifický způsob zacházení s mrtvými, určitou sociální skupinu nebo zcela jiný proces, který zatím neumíme rekonstruovat.
A právě proto vědci nechtějí z nového výsledku vyvozovat příliš dalekosáhlé závěry. Studie ve skutečnosti neříká: „Našli jsme pohřebiště žen.“ Říká, že ve dvaceti analyzovaných jedincích se nepodařilo nalézt očekávaný mužský proteinový marker. To je důležitý rozdíl. Zároveň ale jde o výsledek, který je natolik neobvyklý, že si zaslouží další výzkum.
Nová metoda navíc ukazuje, jak se může měnit způsob, jakým archeologové a paleoantropologové zkoumají dávné lidské příbuzné. DNA se u fosilií starých stovky tisíc let často nedochová v použitelném stavu. Proteiny v zubní sklovině jsou však mnohem odolnější a mohou přežít i tam, kde genetický materiál zmizel. Vědci tak mohou z jediného drobného zubu získat informace, které by klasické anatomické zkoumání nedokázalo poskytnout.
A Homo naledi je pro podobný výzkum téměř ideálním kandidátem. Máme totiž populaci, která už sama o sobě představuje jednu velkou hádanku. Nevíme s jistotou, proč její ostatky skončily hluboko v jeskynním systému. Nevíme přesně, jaké schopnosti tento druh měl. A stále diskutujeme o tom, zda dokázal vykonávat činnosti, které jsme donedávna považovali za výhradně lidské.
Zdroj: National Geographic, Live Science
