Jenže během několika vteřin se podle BBC z vítězství stala tragédie. V nízké letové hladině se nad pařížským předměstím Goussainville rozpadl na kusy stroj, který měl symbolizovat sílu sovětského impéria. Místo obdivu a slávy tak zůstali po přehlídce jen šokovaní diváci, kouř a hromada trosek.
V době studené války se svět dělil na „my a oni“. Když Britové a Francouzi v šedesátých letech představili svůj futuristický Concorde, Sovětský svaz nemohl zůstat pozadu. Inženýři z Tupolevovy konstrukční kanceláře dostali za úkol vytvořit vlastní nadzvukový dopravní letoun, který bude rychlejší a větší než cokoliv, co vzniklo na Západě.
Výsledkem byl letoun TU-144, monstrózní stroj s ostrým „kachním nosem“ a motory, které dokázaly prorazit zvukovou bariéru. Když poprvé vzlétl v prosinci 1968, tedy o pár měsíců dřív než Concorde, znamenalo to pro Moskvu obrovské, z dnešního pohledu dokonalé marketingové vítězství. Novináři psali o „zázraku sovětské techniky“ a zdálo se, že právě tak bude vypadat budoucnost létání.
Pád místo triumfálního letu
Na mezinárodním aerosalonu na letišti v Le Bourget se měla v polovině roku 1973 psát historie. TU-144 přiletěl, aby ukázal Západu, že východní technologie jsou vyspělejší, než se předpokládalo. Pilot Michail Kozlov byl zkušený, sebevědomý a charismatický letec, prostě ideální tvář sovětského triumfu.
Na obloze před 250.000 návštěvníky aerosalonu však došlo k něčemu nečekanému. Po sérii manévrů se letadlo prudce zvedlo, přetočilo a následoval pád do zmíněného městečka Goussainville. Tam letoun poničil několik domů a zabil osm lidí. Zahynulo také všech šest členů posádky.
Na místě katastrofy zůstaly ležet pokroucené kusy letadla rozházené po okolí, uprostřed chaosu zůstala symbolicky stát pobořená budova místní školy. Z triumfu se stal TU-144 symbolem pádu. Mimochodem dnes je Goussainville městem duchů, po katastrofě se postupně většina obyvatel odstěhovala pryč.
Technologický závod bez vítěze
Dodnes se spekuluje, co přesně havárii způsobilo. Jedna z verzí říká, že pilot se pokusil o riskantní manévr, aby zastínil let konkurenčního Concordu, který se představil přihlížejícím krátce předtím. Jiná verze naznačuje, že se TU-144 snažil vyhnout francouzskému průzkumnému letounu Mirage, který údajně tajně fotografoval konstrukční detaily sovětského stroje.
Ať už byla příčina jakákoli, jedno je jisté. Sověti šli za úspěchem víc než za bezpečností. Tlak na předvedení dokonalosti byl obrovský a chyby se nepřipouštěly. V následujících letech se TU-144 sice ještě na krátký čas vrátil do provozu, ale už nikdy nezískal důvěru veřejnosti. Z projektu, který měl být odpovědí na Concorde, se stal symbol přehnaných ambicí a technologické pýchy.
Dnes, o více než půl století později, zní příběh TU-144 jako varování, že technologický závod bez pokory končí často pádem. Sovětský svaz chtěl světu ukázat, že dokáže všechno, co Západ a možná ještě víc. Jenže v touze po uznání přehlédl to nejdůležitější, tedy lidský faktor a řešení malých, ale zásadních detailů.
Tragédie v Paříži nebyla jen leteckou nehodou. Je to metafora doby, kdy mocnosti měřily své úspěchy podle toho, kdo doletí výš a rychleji a zapomněly, že nakonec rozhoduje, kdo přistane bezpečně.
