Přesto si toto letiště dodnes nese pověst místa, kde se při přistání doslova balancuje nad propastí. Když bylo letiště v roce 1964 otevřeno jako Madeira Airport, mělo dráhu dlouhou pouhých 1 600 metrů. Na obou koncích ji dle archivu New York Times lemoval padesátimetrový sráz svažující se k pobřeží. Tedy žádná rezerva pro piloty, ani žádná druhá šance pro cestující.
Piloti navíc při přistání často čelili silnému atlantickému větru, který běžně dosahuje rychlosti 40 km/h, v nárazech až 70 km/h. Hornatý terén vytváří nepředvídatelné vzdušné proudy a prudké turbulence při přiblížení. Madeira je dodnes jediným letištěm v Portugalsku, kde platí přísně stanovené limity maximální rychlosti větru pro přistání. Pokud jsou překročeny, letadla musí přistát jinde.
Přistání zde vyžaduje speciální výcvik. Piloti se při finálním přiblížení spoléhají nejen na navigační systémy, ale i na vizuální orientaci a světelné pomůcky, například systém VASI (Visual Approach Slope Indicator).
Ten pomocí kombinace červených a bílých světel ukazuje, zda je letadlo příliš nízko, příliš vysoko, nebo na správné sestupové trajektorii. V 70. letech však letiště postrádalo moderní přistávací systém ILS (Instrument Landing System) a za špatného počasí byly světelné signály často sotva viditelné.
Havárie z roku 1977
A to vše vedlo k tragédii 19. listopadu 1977. Večer se k Madeiře blížil Boeing 727 společnosti TAP Air Portugal, let TP425. Posádka očekávala bouřky a silný déšť, ale realita byla ještě horší. Viditelnost klesla na tři kilometry, pobřeží zakrývaly nízké mraky a vítr bičoval ranvej.
Dvakrát se piloti pokusili přistát a dvakrát museli manévr přerušit, dráhu ani její světla neviděli. Při třetím pokusu za slabého vizuálního kontaktu dosedli konečně na dráhu, ovšem přibližně 600 metrů za bezpečnostní hranicí.
Na krátké mokré dráze to ale byla fatální chyba. Letoun dostal aquaplaning, klouzal po vodní vrstvě a nedokázal zabrzdit. Přelétl konec ranveje a zřítil se ze srázu více než čtyřicet metrů pod úroveň letiště. Pravé křídlo se utrhlo a stroj zachvátily plameny. Ze 164 lidí na palubě zahynulo 125 cestujících a šest členů posádky včetně obou pilotů. Šlo o nejhorší nehodu v historii letecké společnosti TAP Air Portugal a jednu z nejtragičtějších leteckých katastrof v Portugalsku.
Unikátní prodloužení ranveje
Katastrofa nakonec zcela změnila podobu letiště. Dráha byla postupně několikrát prodloužena a v roce 2004 dosáhla délky přes 2 750 metrů, což představuje o více než kilometr více než v době nehody.
Část nové ranveje stojí na masivních betonových pilířích, které ji vysunují nad mořské útesy. Tento odvážný inženýrský projekt získal prestižní ocenění za konstrukci a zařadil letiště mezi architektonicky výjimečné stavby světa.
Dnes je přistání na Madeiře výrazně bezpečnější než před desítkami let. Moderní navigační systémy, přísná pravidla a speciální výcvik pilotů minimalizují rizika. Přesto si letiště zachovává pro piloty pověst jednoho z nejnáročnějších na světě. Turbulence při finálním přiblížení dokážou cestujícím rozbušit srdce i v klidném počasí, a když se nad ostrovem přežene atlantická bouře, napětí v kabině je téměř hmatatelné.
Cristiano Ronaldo International Airport je dnes symbolem technického triumfu nad přírodními podmínkami. Jeho historie však připomíná, že mezi mořem a horami se létání nikdy nestane rutinou. Tady se každé povedené přistání prostě počítá.
Zdroj: The New York Times, Bureau of Aircraft Accidents Archives




