Experiment inicioval fyzik Thomas Parnell, který chtěl demonstrovat, že materiál známý jako pitch (jde o velmi viskózní kapalinu vznikající jako derivát dehtu) není pevný, ale pomalu tekoucí kapalina. Parnell nalil pitch do uzavřeného skleněného trychtýře, nechal ho několik let ustálit a v roce 1930 uvolnil hrdlo. Od té chvíle začal materiál pomalu tvořit kapky, které se "řítí" dolů do sběrné nádoby.
Ačkoliv pitch při pokojové teplotě působí jako pevná látka (jen těžko lze rozbít kladivem), ve skutečnosti jde o tekutinu s viskozitou až 100 miliardkrát vyšší než voda. Její tok je tak pozvolný, že první kapka dopadla do sběrače až po osmi letech od zahájení experimentu. Od té doby za téměř sto let experimentu dopadlo pouze devět kapek a poslední z nich se oddělila v roce 2014.
Po nainstalování klimatizace v laboratoři v 80. letech 20. století se interval mezi kapkami dokonce prodloužil. Nyní se očekává, že další, již desátá, kapka spadne někdy během 20. let 21. století.
Kontinuální dohled
Experiment nebyl zamýšlen jako rutinní měření, ale spíše jako dlouhodobý pedagogický a demonstrační nástroj fyzikálních vlastností viskózních kapalin. Po smrti Parnella převzal jeho dohled kolega John Mainstone, který experiment sledoval více než 50 let, aniž by kdy osobně viděl, jak kapka dopadá. Následně práci převzal profesor Andrew White, který experiment nyní spravuje.
Uznaný rekord
Pitch Drop Experiment je často uváděn jako extrémní příklad, že vědecký výzkum nemusí být rychlý. Mnohé empirické procesy, zvláště v případě velmi viskózních materiálů nebo dlouhodobých fyzikálních jevů, se projeví až v časových škálách řádově delších než kariéra některých vědců. Tento experiment proto slouží jako hold trpělivosti a konzistenci ve vědecké praxi.
Díky své délce a kontinuitě byl Pitch Drop Experiment zapsán také do Guinnessovy knihy rekordů jako nejdéle nepřetržitě běžící laboratorní experiment.
Ačkoliv experiment přináší jen omezené množství dat (celkem devět kapek za téměř století), jeho význam spočívá v demonstraci fyzikálních principů a ve výuce dlouhodobých empiricky podložených přístupů. Je důležitý nejen pro fyzikální pochopení viskózních materiálů, ale také pro širší reflexi, jak dlouho mohou také probíhat realistická experimentální měření.
Další dlouhodobé experimenty
Pitch Drop Experiment není v historii vědy osamoceným příkladem výzkumu, jehož hlavní proměnnou je čas. Mezi nejznámější dlouhodobé experimenty patří například Bealův experiment klíčivosti semen, zahájený v roce 1879 na Michiganské státní univerzitě.
Tento botanický projekt sleduje životaschopnost semen uložených v půdě, která jsou vyzvedávána v přesně daných intervalech, aktuálně jednou za 20 let, a experiment má pokračovat až do roku 2100. Právě tato studie poskytuje unikátní data o dlouhodobé odolnosti rostlinných druhů a vlivu prostředí na jejich přežívání.
Dalším příkladem jsou dlouhodobé ekologické plochy (Long-Term Ecological Research), které fungují na desítkách lokalit po celém světě od 80. let 20. století. Tyto experimenty sledují změny vegetace, půdních procesů, hydrologických cyklů a biodiverzity v reakci na klimatické změny či lidské zásahy. Jejich hodnota spočívá právě v kontinuitě měření, která umožňuje rozlišit krátkodobé výkyvy od skutečných trendů.
Ve fyzice lze zmínit také experimenty s degradací materiálů, například dlouhodobé sledování creepového chování kovů a polymerů při nízkém zatížení, které probíhá v časových škálách desítek let. Podobně radiometrické kalibrace některých detektorů nebo referenčních vzorků jsou navrženy tak, aby běžely po celé generace výzkumníků.




