Existují ovšem místa, kde je přistání skutečnou zkouškou nervů, zkušeností i umění pilotů. Velmi krátké ranveje, prudké horské svahy, silný vítr, hustá mlha nebo letiště umístěná jen pár metrů od oceánu. A právě kombinace extrémních podmínek dělá z některých letišť místa, která si vysloužila pověst těch nejnebezpečnějších na světě.
Mezi tři nejnebezpečnější letiště světa, kde sebemenší chyba může mít fatální následky, patří například turisticky oblíbená Madeira. Tamní letiště pojmenované po nejslavnějším rodákovi ostrova, známé fotbalové ikoně, dnes odbaví téměř pět milionů cestujících ročně a je čtvrtým nejvytíženějším v Portugalsku.
Cristiano Ronaldo International Airport
Když bylo letiště v roce 1964 otevřeno, tehdy neslo označení Madeira Airport, mělo dráhu dlouhou pouhých 1 600 metrů. Na obou koncích ji dle archivu New York Times lemoval padesátimetrový sráz svažující se k pobřeží. Tedy žádná rezerva pro piloty, ani žádná druhá šance pro cestující.
Piloti navíc při přistání často čelí silnému atlantickému větru, který běžně dosahuje rychlosti 40 km/h, v nárazech až 70 km/h. Hornatý terén vytváří nepředvídatelné vzdušné proudy a prudké turbulence při přiblížení. Madeira je dodnes jediným letištěm v Portugalsku, kde platí přísně stanovené limity maximální rychlosti větru pro přistání. Pokud jsou překročeny, letadla musí přistát jinde.
Dráha byla kvůli bezpečnosti postupně několikrát prodloužena a v roce 2004 dosáhla délky přes 2 750 metrů. Část nové ranveje stojí na masivních betonových pilířích, které ji vysunují nad mořské útesy. Tento odvážný inženýrský projekt získal prestižní ocenění za unikátní konstrukci a zařadil letiště mezi architektonicky výjimečné stavby světa.
Tenzing-Hillary Airport
Uprostřed himálajských hor se ukrývá letiště, které nahání strach i velmi zkušeným pilotům. Nepálská Lukla, kde je umístěno Tenzing-Hillary Airport, je pro tisíce dobrodruhů vstupní branou k Mount Everestu.
Největším problémem letiště je jeho extrémně krátká dráha. Runway měří pouhých 527 metrů na délku a 20 metrů na šířku. Pro srovnání, některé ranveje velkých mezinárodních letišť mají přes 3,5 kilometru.
Aby letadla dokázala po přistání zastavit, je dráha nakloněna přibližně o 12 %. Na jednom konci se tyčí skalní stěna, na druhém čeká více než 700 metrů hluboký sráz. Piloti tak nemají prostor pro sebemenší chybu.
Altiport Courchevel
Od roku 1962 slouží letiště v Courchevelu jako vstupní brána do horského střediska, kam by se jinak cestovalo dlouhé hodiny po klikatých silnicích. Ve výšce 2 008 metrů nad mořem vzniklo jedno z prvních horských letišť svého druhu. Jde o místo, kde technika a lidský um čelí nekompromisní drsné přírodě.
Altiporty, tedy malá horská letiště určená pro letadla a vrtulníky, se od běžných letišť liší zásadní věcí, jejich ranveje kopírují terén. V Courchevelu má velmi krátká dráha (pouhých 537 metrů) extrémní sklon 18,6 procenta, jeden z nejprudších na světě.
Letadla zde přistávají výhradně do kopce a vzlétají z kopce dolů. Při dosednutí musí piloti maximálně zpomalit a zkrátit tak co nejvíce dojezd, zatímco při startu gravitace dodává potřebnou rychlost. Teoreticky jde o chytré řešení horských podmínek, v praxi však stačí drobný omyl a prostor pro nápravu neexistuje.
Zdroj: The New York Times, BBC
